Proč nic není jako dřív aneb už to není co to bejvávalo ...

06.12.2019

Po šíleně dlouhý době jsem dostala chuť, napsat zase něco ze života. Protože kvůli tomu tenhle blog vzniknul ... Chtěla jsem s Váma řešit každodenní radosti a strasti a motivovat Vás k pozitivnímu přístupu k sobě samým a k životu. Jenže pak jsem se víc přesunula do Beauty sekce, ubylo času (a sil) vylejvat si tu srdce a upřímně, to se mnou začalo jít trochu z kopce... Ta věčně veselá Lucija se začala měnit ve smutnou a totálně zlomenou holku, která má k tý co založila (před 3 lety) tenhle blog pěkně daleko ... A tak jsem se rozhodla podívat se týhle záhadě společně s Váma na "zoubek" a přiznat si "Kdy a proč se to vlastně takhle pos*alo " ... 

Napsat zase jednou něco "obnaženýho" a naprosto upřímnýho jsem měla v plánu sakra dlouho, ale prostě jsem se k tomu nemohla "dokopat" ... Jsem zastánce rčení, že co má bejt, bude v tu pravou chvíli a ta teď zřejmě nastala ... Už celkem dlouho se potýkám s problémy se spaním, takže se mi to včera uleželo v hlavě a já se dnes rozhodla se z toho vypsat ... Tak tedy k "jádru pudla" ... Samotnou mě totiž neskutečně zajímá :

Kam zmizela ta nonstop pozitivně smýšlející Lucija co na všech a na   všem hledala jen to nejlepší?

Není vůbec lehký si to takhle otevřeně (nahlas) přiznat, ale jako nediplomovaná psycholožka (smích) jsem se rozhodla, zanalyzovat svůj život ze všech možnejch (i nemožnejch) úhlů a přijít na to "KDY a PROČ ?" Po důkladným zpytování svědomí jsem na to přišla ... A nejhorší na tom zjištění je fakt, že se utápím někde v roce 2017! (To snad ani není možný) Ale pěkně od začátku ... 

Lucija doby minulé, byla ještě mladý a nevyzrálý tele (ani teď na tom nejsem o moc líp :-D), který četlo mraky knížek o pozitivním myšlení, neustále se usmívalo, na všem a všech hledalo jen to nejlepší (ach jak naivní jsem byla?), chodilo na svoji vysněnou Karlovku, bylo zaláskovaný do "pána na úrovni v nejlepších letech", dělalo v butiku a všechno bylo relativně super až .... Na to, že mi na můj svátek (což je cca 2 týdny do Vánoc) vykradli byt ... V tý době mě pan Božský shodou okolností poslal " k šípku" (na což jsem vážně nebyla zvyklá) a já si jen říkala "Proč se tohle děje hodnejm lidem?" ... No a nějak tady to se mnou začalo jít z kopce... Přestala jsem bezmezně věřit ve vedení z Vesmíru (protože proč jinak by se mi dělo tohle všechno?) a z usměvavý holky začala bejt taková ta klasická, naříkající "buchta" ...

Otřesená a se zlomeným srdcem jsem se rozhodla pro změnu, vrátím se do milovaný Barcelony, zapomenu a bude líp ... Jakožto novodobá "Matka Tereza" jsem si našla v rámci praxí španělskou rodinu s autistickou holčičkou (protože mi to přišlo zajímavý a tehdy jsem o tom četla všechno možný - ach ty tele!) . Dala jsem výpověď v práci, sbalila kufr, Mácu odvezla k mámě a odletěla ... (Jestli mi jde něco vážně dobře, pak je to sebemrskačství a pálení mostů) Barcelona mi tentokrát bohužel nepomohla, letadlo mělo zpoždění, a když jsem se celá vyřízená dostala do nový postele, čekal mě e-mail s výsledky zkoušky . (Nedala jsem to o pos*aných 2,5 bodu! - takže čau paní psycholožko, ale tak aspoň můžeš zůstat už na věky ve Špáňu ...)

 Jenže happyend se ani tentokrát nekonal, holčička byla nad moje síly a já se vracela do ČR nejen s nervama v kýblu a bez školy ale taky se sešitou rukou ... (To už jsem začala bejt mega negativní) A takhle bych mohla naříkat dál až do dnešního dne, ale taková já nejsem (nebo teda nebyla jsem a nechci bejt) takže STOP! (Možná zase někdy příště) 

Pořád sice nejsem "TAM" kde bych chtěla bejt, pořád se stresuju a čekám, že si to ten dotyčnej rozmyslí (auuu ty blbko!), pořád se ještě šíleně toužím vrátit do roku 2017 a udělat spoustu věcí jinak, ale stroj času není, tak si musím zase začít užívat a vážit toho, co mám ... Zase čtu pozitivní knížky (respektive jsem s tím ani nikdy nepřestala), jen se zas učím bezmezně věřit Vesmíru, bezdůvodně se smát a hledat na všem a na všech to nejlepší ... A teď, koncem roku 2019 bezmezně doufám, že se v roce 2020 zase najdu ...

A jak bejt teda zase pozitivní? Nebudu Vám nic nalhávat, je to těžký a chce to spoustu práce ... Nic přelomovýho Vám sice nedoporučím, ale mě pomáhá tohle :

  • Každý ráno po probuzení chvilku sedím se zavřenýma očima na posteli a dělám Ho´oponopono , a abych byla následně víc v klidu, všechno včetně hrnku na kafe si připravuju už večer před spaním
  • Čtu a to každej den, čtení mě neskutečně uklidňuje (moje osobní "Bible" je Rukověť bojovníka světla tu jakoby Coelho napsal přímo pro mě )
  • Když na mě jdou nervy, začnu pomalu dýchat a v hlavě si opakuju nějakou mantru (já si udělala vlastní "všechno je v pořádku, všechno je tak jak má být, není čeho se bát " )
  • Snažím se chodit co nejvíc pěšky, protože čistý vzduch a sluníčko léčí (a já mám ze sluníčka ihned o moc lepší náladu)
  • Když se mi podařít najít volnou chvilku, jdu na jógu či na pilates (celkově mi cvičení pomáhá)
  • Ačkoliv je to občas neskutečně otravný, každej večer si píšu "Deník pozitivních stránek" do, kterýho píšu 3 věci, za který jsem v ten den vděčná (někdy třeba i jen to, že jsem vděčná za to, že bylo hezky ...)


PS.: Ať už si teď procházíte čímkoliv, věřím, že to zvládnete. Když se Vám všechno hroutí tak je pak sakra těžký "myslet pozitivně" , ale jak se říká : 

Všechno jde, když se chce!


♥ Tak s chutí do toho!


♥ Lucija

@lucijavesela


#blogerka #czechblogger #zezivota #naprostouprimne #sebelaska #pozitivnimysleni